Simbis

Tento text věnuji Světlu.

Dovolte mi podělit se s vámi o příběh, který se odehrál přesně před 2 měsíci. Kdo jste mě ke konci června viděl, víte, že to bylo velmi hektické období, které skončilo rychle, tiše a zanechalo bolest, ale i mocný nástroj k transformaci.

V zimě, když našim sousedům zemřela 100letá babička, nevěděli jsme s mužem, jak se k tomu postavit. Viděli jsme naše sousedy smutné, uplakané, ale zmohli jsem se jen na pohlazení. Týden na to jsme se sebrali a s lahví vína jsme se vypravili k sousedům na pokec, u kterého si poplakali, ale i v dobrém zavzpomínali. Babičku uložili do hrobu bez pohřbu.

Vzpomínám, když mému muži umíral otec, večer před tím jsem mu povídala něco ve smyslu: “měl by ses na to připravit… měl by ses s taťkou rozloučit”. V noci zemřel. Teď už vím, že se na to nejde připravit, i když o blížící se smrti víte, i když kolem vás jsou znamení jasné jak facka. Ale lze toho využít a s vaším milovaným se rozloučit.

Rozloučení je nutné

Když umíral náš děda, dostali jsme naštěstí pár dní navíc, abychom se s ním rozloučili. Říkám navíc, protože jsem byla přesvědčena o tom, že zemře v den, kdy jsem mu volala rychlou. Ten den na to ale nikdo z nás nebyl připraven, šla jsem za ním a pomyslně se loučila a zároveň jsem ráno trnula, když mi zvonil telefon. Nechala jsem se však ukolébat a znamením, že je to skutečně konec, jsem nevěnovala pozornost. Jaké byly? Nejmarkantnější bylo, že se sešel asi měsíc před touto událostí “náhodou” v nemocnici na stejném oddělení s naším příbuzným. Vezla jsem jeho ženu domů a pár dní na to jsem se dozvěděla, že zemřel… to bylo první znamení. Když mého dědu den D záchranka přivezla a umístila na stejný pokoj jako našeho příbuzného pár dní před tím, bylo vše jasné… leč mysl to stále popírala.

Jsem přesvědčena, že se děda zmátořil a zlepšil, aby se mohl během 3 následujících dnů rozloučit i se zbytkem rodiny. Tyto případy jsou často popisovány. Já jsem se však uklidňovala tím, že se jako dříve vrátí z nemocnice opět domů. Už nechtěl. Srdce údajně nezvládlo další antibiotika, duše už nemohla.

Dala jsem si následující 2 víkendové dny sama pro sebe, ve kterých jsem se musela hodně brzdit, aby mě emoce neovládly, načapala jsem se totiž, jak se sebemrskačím a zároveň jsem schopná se v této emoci říznout nebo bouchnout, zkrátka lepší nic nedělat a nad ničím nepřemýšlet, jen být. Prostoru na přemýšlení bude ještě dost a dost. Za tenhle čas pro sebe jsem moc ráda.

Přišlo pondělí a pohřeb našeho vzdáleného příbuzného. Šla jsem na něj s úsměvem na tváři a pohřeb mě úplně rozdrtil. Začali jsme doma diskutovat s Tomem, jak dědův páteční pohřeb odlehčit, aby byl co nejpříjemnější. V hlavě mi stále znělo, že byl slavící typ a v tomto duchu by se pohřeb měl nést.

Dovolte mi malou odbočku, myslím, že nejbližší pozůstalí by neměli zařizovat pohřeb, ale být v klidu a přenechat tento úkol někomu méně zainteresovanému. To u nás bohužel není zvykem, pohřeb většinou zařizuje pozůstalý manžel/ka nebo děti, pro které je to v tomto období velmi těžké.

V průběhu dalších dní jsem sledovala dědovu duši, zda vše probíhá bez problémů, do ničeho jsem nezasahovala. Asi 3 dny se duše ještě zdržovala kolem nás a poté vyrazila ke Světlu. Dědu si přišla vyzvednout jeho žena. Jak to vím? Když jsem přijela v den úmrtí do jeho bytu, zapálila jsem bílou svíčku a přivezla bílé květiny na jeho stolek, našla jsem v babině starém křesle odsunutém do ložnice černou kočku. Nikdy dolů nechodila, ale najednou se v ložnici zdržela několik dní. Zvláštní, že? Věděla jsem, že všechno bude v pořádku.

Pohřeb jako prastarý rituál

Své přání ohledně krásného pohřbu jsem poslala nahoru. Přišel pátek, byl zrovna den před Svatojánskou nocí a svátkem sv. Jana a my jsme vyrazili na pohřeb, který jsem později nazvala jako krásný. S Tomem jsme nachystali pár jednohubek a velké mochito na odlehčení, ale nebylo potřeba…

Slunce svítilo zpoza mráčků, ani moc, ani málo, vítr rozechvíval listy na starých lipách a na konci vesnického hřbitova panovala tichá a sváteční, nikoliv přímo smutná atmosféra. K mému překvapení přišla spousta kamarádů, sousedů i bývalých spolupracovníků, jeden z nich byl dokonce v kapele, která u hrobu zahrála. Trubky a trombóny krásně dokreslovaly atmosféru. Na smuteční řeč dorazila žena v lehkých šatech a s šátkem kolem ramen, se kterými si pohrával vítr, zatímco ona vzpomínala na celý dědův život. Vyzdvihla jeho silné stránky a lehce naťukla i jeho slabiny, což bylo osvěžující. Zazněla také básnička, kterou složila dědova sestřenice, velmi stará paní, která na pohřeb nemohla přijet. Panovala tedy osobní a milá atmosféra. Samozřejmě se i brečelo, to k tomu patří. Vnímala jsem ale řeč na rozloučenou jako velmi důležitou a jsem vděčná, že se takhle podařila.

Jako pomyslné rozloučení proběhl také starý zvyk vhodit zesnulému květ nebo větvičku do hrobu. Přidala jsem třezalku a pár hrstí jílovité půdy.

Před hřbitovem se vše uvolnilo, lidi si povídali, popíjeli mochito a zakusovali chuťovky, ze kterých se v autě stalo jednolité těleso. Bližší kamarádi a rodina jsme pak společně vyrazili na oběd. To byla poslední tečka. Doma už jsme zapíjeli jen v úzkém kruhu a jsem ráda, že jsem řídila 🙂

Pár dní na to jsme vyrazili na odloženou dovolenou, měla jsem tedy 3 týdny na smíření. Byly dny, kdy jsem si na poslední události ani nevzpomněla a pak se mi vše opět připomnělo. Zavzpomínala jsem si na dny strávené s dědou v době, kdy byl mladší. Návrat domů pak byl těžký, ale tím se vše uzavřelo.

Pomohl mi i film Náš domov, který mi doporučila pár měsíců před tím jedna má klienta, přidávám tedy odkaz.

Přeji, ať nám láska vždy v srdci vítězí nad smutkem.

Lusílija